Anglie 2016 – část druhá

Sjíždíme z trajektu, jedeme v koloně, takže držet se vlevo mi zatím nedělá problémy. Projedeme Doverem a najíždíme na dálnici směr Londýn. Tady člověk do protisměru neprojede, ani kdyby chtěl. Probdělá noc se kupodivu zatím nijak zvlášť neprojevuje, kromě mírného flegmatismu, což je vlastně dobře, nestíhám panikařit. Chvíli se držím za litevským kamionem, za pár mil jsem jakžtakž adaptovaný a předjíždím jako místní, s rychlostí si tady nikdo hlavu neláme, já s plně naloženým Kangoo ani nemusím. Najedeme na londýnský okruh, který nás hodí zase zpátky na jih a padáme směrem k Chichestru. Dálnice bohužel končí někde za Gatwickem a tak se dostáváme na tenký led, respektive dvouproudé silnice, kde se už člověk do protisměru dostane vcelku lehce. “Na tvé straně musí být patník, Péťo”, připomínám si. Zatímco dálnice byla v kvalitativně lepším stavu než naše tankodromy, o ostatních silnicích se to říct nedá. Nevím, kdo koho inspiroval, ale s propadlými kanály tady mají stejný problém jako u nás. To jsou ty věci, které člověk, když přiletí letadlem, nevnímá. Vzhledem k tomu, že si odhlasovali, že už nestojí o evropské dotace, tak to na rapidní zlepšení nevidím. Postupně se přes nekonečný počet kruhových objezdů vzdálených od sebe jen několik stovek metrů probojováváme k jihu. Bokem míjíme Chichester a zbývá posledních deset kilometrů do cíle. Chvílemi máme pocit, že se navigace zbláznila, její poslední odbočka v nás už vzbuzuje vážné pochybnosti, míříme si to mezi poli po uzoučké silničce, která podle navigace za pár mil skončí.
Skončila, před námi je plot a vrata s nápisem Medmerry Park. Zkoušíme zvonek, nevíme, komu jsme se dovolali, ale vrata se otevírají a pouštějí nás dovnitř. Areál je plný prázdninových domků, které si Angličani pronajímají na léto, stromy, potůček, pub, bazén, minigolf. Dojedeme k recepci, kde jsou sice milí, nicméně nám nepomůžou, oni se starají o park, ale nepronajímají, od toho je jiná kancelář. V jiné kanceláři je zamčeno a za oknem telefonní číslo. Fajn, jenom žádnou paniku. Jana dostala z nevyspání zimnici a odmítá vylézt z auta. Vytáčím telefonní číslo, ozývá se Debra, která se mnou komunikovala po mailu a je překvapená, že už jsme tady, počítala s námi až k večeru. Říkám, že jsem ji před pár dny psal, že pojedeme prvním ranním trajektem v šest. Nečetla mail. Fajn. Máme si sednout do restaurace a dát si kafe, přijede, co nejdřív. Místo do restaurace jdeme na pláž, Jana nevypadá na to, že by ji tam v tom vichru zimnice přešla. Restauraci postupně stejně navštívíme. Na záchodech jim to příjemně voní. Debra naštěstí asi do hodiny přijela a vede nás do našeho dočasného domova. Dvě ložnice, obývák, kuchyň, koupelna, pračka, jak bylo popsáno ve FlipKey, všechno čisté, přidává elektronickou kartu od vrat a loučí se, kdyby něco, máme volat a pro jistotu nemáme otevírat okno v dětském pokoji, je trochu nemocné. Zatím nemáme pocit, že bychom chtěli otevírat jakákoli okna, svítí sice sluníčko, ale poměrně studený vítr se zařezává pod kůži. Skvělé, můžeme nosit kufry a všichni svorně vytuhnout. Teda jenom já s Janou, dětem jsem v telce našel dětský kanál, ať si koukají promrskávat slovíčka.
Dáváme tomu asi dvě hodiny a rozhodujeme se, jestli by nebylo dobré zaplnit ledničku, protože v opačném případě jsme přinejmenším bez večeře a snídaně. Nasedáme do auta a jedeme do obřího Tesca na kraji Chichestru. Děláme týdenní nákup, který je díky klesajícími kurzu libry za cenu ne nepodobnou tomu, co by člověk zaplatil v Tescu českém. Jenom s tím rozdílem, že výběr je několikanásobně větší, zelenina a ovoce čerstvější, o výběru masa a ryb ani nemluvě. U nás už jsem do Tesca přestal chodit, tady mě to baví, i když už únavou padám na hubu. Zbytek dne zůstává zamlžen, nevím, jak jsem se dostal do postele, kdo udělal dětem večeři a jestli jsem si vyčistil zuby, umřel jsem na typické anglické posteli s matracemi až ke stropu. Je to zvláštní, ale v UK můžete spát v nejposlednějším hostelu, a stejně pod sebou budete mít nastláno jak princezna na hrášku.
První noc byla bezesná, dalo by se mluvit o bezvědomí. Když jsem se ráno probudil, netušil jsem, kde jsem, s kým tam jsem a co tam dělám. Tak jsem to šel rozběhat. V sedm ráno potkávám hlavně pejskaře, se všemi se zdravím, beru to po silnici do vesnice a zpátky, nakonec zaběhnu k moři. Odliv je větší, než bych čekal, zítra to zkusím po písku. K snídani dělám toasty s pomerančovou marmeládou a earl grey s mlékem, to já rád, na tomhle se dá vypěstovat slušná závislot. První výlet vede do nedalekého Portsmouth, byli jsme tam před jedenácti lety s Janou a Tadeáš loni se školou. Procházíme staré doky, ze kterých je námořní muzeum a na samotném konci loď samotného admirála Nelsona. Pěkně ji vyblejskali. O kousek dál kotví pro změnu supermoderní vojenská loď, která není součástí expozice, přesto je jednou z hlavních atrakcí, je plná vysokých šarží v nažehlených a vyzdobených uniformách, až k ní se ale nedostaneme. S Janou máme v plánu zopakovat 11 let starý zážitek, kdy byl Tadeášovi rok a zbytek výpravy sbíral houby ještě někde hodně daleko. Kupujeme si ve stánku fish & chips, rybím nepojídačům pouze chips a jdeme so sednou na pláž. Racci sice vypadají, že právě viděli Hitchcockovy Ptáky a nedjříve nám sežerou oběd a potom nás, nicméně se nám podaří ubránit holé životy, ale dokonce i rybu s hranolky. Zpestřením je přístav vznášedel, které jezdí jako expresní doprava na nedaleký Isle Of Wight, přistání každého vznášedla doprovází slušná sprcha. Zbytky nedojezeného oběda škodolibě vyhazuju do koše, racci se můžou zbláznit, mizíme dříve, než se jim tentokrát podaří toho Hitchcocka opravdu přenést do praxe.

Příspěvek byl publikován v rubrice Cestování, Nezařazené a jeho autorem je admin. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *