Anglie 2016 – část třetí

Je sedm hodin, všichni ještě mají půlnoc, kromě mě, pejskařů a slečny na koni, která se prohání po pobřeží. Dneska už využívám velkého odlivu a jdu to zkusit po mokrém písku. S pejskaři na sebe mávneme, zamává i slečna na koni, se kterou se snažím držet krok, dlouho mi to ale nevydrží. Každých asi sto metrů musím přeskočit anebo oběhnout vlnolamy, obojí obvykle končí tím, že si naberu do bot. Cesta tam je proti větru, mám pocit, že stojím na místě, zpátky je to pro změnu prakticky zadarmo. Doháním slečnu na koni. Ode dneška už chodím ráno sem, bohužel druhý týden našeho pobytu se obrátí vítr a i při ranním odlivu zůstane pláž pod vodou a vykukuje jenom oblázková část, po které se běhat nedá.
Čekají nás dny, které mě v jízdě po levé straně zocelí do podoby neohroženého popírače jízdy vpravo. Postupně nás čeká Brighton, Cornwall, Londýn, Beachy Head, několik hradů, Salisbury nebo maják Portland Bill v Dorsetu. V Brightonu jsme už s Janou byli a Tadeáš loni na podzim se školou. Stejně si to chceme zopakovat, Máťa neprotestuje a Jonáš je nadšený ze všeho. Na pobřeží, kousek od slavného Brighton Pier, dělají rozhlednu, prý nejvyšší v Evropě. Je to vlastně výtah, prosklený prstenec se otáčí kolem železného sloupu a stoupá do neuvěřitelné výšky. Rozhledna ještě není otevřená a panuje kolem ni čilý stavební ruch, ale je vidět, že jsou už v poslední fázi a brzy budou otevírat. Povinná je procházka po Brighton Pier, resp. po náhradě, která vznikla po původním vyhořelém molu. Pod molem si ve stánku kupujeme k obědu fish & chips a vzhledem k tomu, že hned vedle nás obědvá snad několik školních tříd, racci se tentokrát mohou zbláznit. Nejdrzejší pták se dokonce sousedům pokusí ukrást celou porci i s papírovým talířem. Docela to schytal, asi si už na rybu s hranolky nechá zajít chuť. S plnými břichy trávíme oběd na pláži pod molem, nezdá se to, ale docela to připaluje. Děti se pokoušejí utopit v moři, což se jim nepodaří, protože přiběhne plavčík s varováním, že je to tam “fakt dost hluboké”. Topení se teda zakazuje. Nenávidí nás. Cestou z pláže to k mé nelibosti bereme přes obchodní centrum, kde si Matěj vybírá dárek k narozeninám. Abych byl umlčen, jsem vypuštěn do přívětivějších uliček s místními obchůdky, kde končím ve speciálce s čokoládou. Mají ze mě radost, probíhá tady ochutnávka nějaké novinky s mangem a chilli, ochutnám a koupím asi nejlepší čokoládu na světě, obal mám ještě v šuplíku, abych nezapomněl, jak se jmenovala. Nejlepší věci se dějí náhodou. Potom ze mě mají ještě radost o kousek dál v obchodě s vinyly, kde taky ochutnám a koupím Lennona. Kdyby mě netahali do nákupního centra, tak bych takhle neřádil a nepotřeboval se uklidnit. Cena za parkování v Brightonu je zaslouženým trestem za marnivost, mám pocit, že jsme tam parkovali nejmíň týden. Byl by za to slušný oběd. Ufff, nebudu si kazit dovolenou, zaplatit to stejně musím. Ty čokolády jsem si měl koupit dvě.
Tak drahé parkování jako v Brightonu se už naštěstí nikde neopakovalo, jinak bychom brzy dojeli. Měli jsme před sebou nejdelší výlet pobytu, až na samotný konec Cornwallu, do místa, kterému se říká Land`s End. Domy na sobě nesou nápisy jako “První a poslední dům v Anglii”, “První a poslední hostinec v Anglii”, “První a poslední ….cokoli v Anglii”. Výlet dlouhý přes 400 km s cestou okolo pěti hodin začíná v pět ráno. Polovina po dálnici, polovina po okreskách. Divím se, že se někde na světě vůbec jezdí vpravo, to bych nedokázal. Cestou Matějovi přejeme k narozeninám, slavit je budeme ale až zítra. Cornwall je hrabství, na které jsou místní obyvatelé náležitě pyšní a dávají to najevo vlajkami s bílým křížem na černém podkladu, jsou všude, hlavně na autech. Je to ten kousek Anglie, kde vznikají všechny ty rozzářené, sluncem a mořem provoněné telenovely, kde Mr. X miluje Ms. Y, je ale ženatý s Mrs. Z, která ale umře při ošklivé autonehodě i s Mrs. Tchýní a tak nic nebrání v tom, aby X a Y dali průchod své přirozené lásce. Před tím se samozřejmě ještě rozejdou. Titulky. U toho všude kytičky, moře, modrá obloha, vilky a vítr ve vlasech. Ale mají to tady krásné, z nejjižnějšího bodu udělali něco jako “vkusný Disneyland”, kde si můžete zajít na 3D projekci filmu o místní celebritě, ovečce Shaun. Místo ovce si raději dáváme vyhlášenou cornwallskou zmrzlinu, která je vynikající a prý nejlepší v celém UK.
Cesta do Cornwallu nás vyčerpala tak, že další den zůstáváme na základně. Dopoledne sjedeme do Tesca nakoupit věci na Matějovu oslavu, včetně dortu, balónků a party talířů. To se tak někdo má. Odpoledne slavíme, jucháme a veselíme se. Večer jdeme s Janou pro změnu juchat my do místního pubu, ať si to tam kluci klidně rozboří. Naše juchání spočívá v pintě místního bitteru a připojení k wi-fi. Čekáme, kdy se objeví záškodníci. Trvalo jim to asi deset minut a je tady první vyslanec, aby nás informoval o tom, že se dalším dvěma sice ještě nepodařilo si smrtelně ublížit, ale nemají k tomu daleko. Děláme, že ho neznáme.
Na sobotu máme naplánovaný Londýn, tady ale vzdávám cestu autem, přiblížíme se jenom na nádraží do Chichestru a jedeme vlakem. Je mi jasné, že hodinu a půl trvající cesta vlakem, který sice stojí v každé prdeli, by byla autem možná dvojnásobná. Navíc si ušetřím nervy s parkováním. Takhle přijíždíme rovnou na Victoria station. My s Janou už máme Oyster card od minula, stačí je jenom nabít v automatu, Tadeášovi v informacích kupuju dětskou permici, Matěj s Jonášem jezdí zadarmo. Spočítal jsem, že je to má desátá návštěva Londýna. Srdeční záležitost. Londýn má svou vlastní vůni, cítím ji pokaždé, jsem romantik. Zbytek výpravy se ptá, jestli tím myslím “ten smrad”. Ničemu nerozumí. Z Victorie je to kousek k Buckinghamskému paláci, tak to bereme pěšky. Pro kluky je to atrakce. Potom přichází jeden z mých debilních nápadů, “nejvíc toho najednou uvidíme, když pojedeme lodí z Greenwiche k London Eye”. Nebyl by to tak debilní nápad, kdyby jezdila nadzemka Docklands. Jak to mám naučené, vedu všechny najisto na metro, dojedeme na Monument a zjistíme, že DLR kvůli rekonstrukci nejezdí. Místo ní ale jezdí náhradní autobus. Jaksi už zapomněli napsat, že od Canary Warf už větev do Greenwiche jezdí, a tak si užíváme skoro dvouhodinovou jízdu “náhradním” autobusem”, který složitě objíždí půl Londýna, aby se dostal na každou zastávku nadzemky, než nám dojde, že nás veze úplně někam jinam, a že jsme na Canary Warf měli vystoupit, takhle už od slavného věžáku jedeme po jiné větvi. Ptám se řidiče, jak se dostaneme do Greenwiche, odpovědět zní fundovaně, “I don`t really know, sir”. Kašleme na Greenwich, jedeme zpátky do centra. Uff. Na oběd jedeme do Camdenu, kde to v sobotu žije tak, že nás prakticky dav unáší až do Camden Locku. Na nádvoří jsou opět stánky kuchyní z celého světa, kluci chtěji francouzské palačinky s Nutellou, o kterých mluví od minula, my s Janou si dáváme směs rajčat, mozarelly a sušené šunky v tortile. Zaujali jsme i ostatní hladovce, takže je naviguju ke správnému stánku, aby nám to nesežrali. Camden mám rád, dneska je tady ale i na mě až moc rušno. Londýn je ve znamení klasických zastávek, Tower Bridge, Parlament, Trafalgar Square, Piccadilly. Downing street je slušně hlídaná, od minula přibyly další betonové zátarasy, pytle s betonovou sutí a policajti se samopaly. Za tři dny se budou měnit obyvatelé No.10. Zajímalo by mě, jak tam přes ty barikády dostane Cameron stěhováky. Janinu nákupní horečku na Oxford street chci vykompenzovat v Apple storu v Regent street, který je ale jako s uděláním v rekonstrukci, další je sice v Covent Garden, ale tam se mi vůbec nechce. Kluci vypadají spokojeně ale unaveně. Londýn jsme tentokrát vzali spíš letecky, jedeme na Victorii a zjišťujeme, že není tak jednoduché najít správné nástupiště. Nicméně se podařilo, ještě si sednout do správného vagónu, protože vlak se bude cestou dělit na tři části. Zvládáme i to, resp. si nejsme úplně jistí, ale průvodčí proti našim jízdenkám nic nenamítá. V Chichestru vyzvedáváme auto, domů je to asi 15 minut jízdy. Mám dost.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *