Havlovská úvaha

Dlouho jsem tu nebyl, vzhledem k tomu, že svět stojí dál, nedá se říct, že by má nepřítomnost nějak zpomalila otáčení Země. Právě jsem ale dočetl „chartovský“ Respekt a shodou okolností v počítači narazil na jednu svou loňskou úvahu psanou do šuplíku. Tak tady je.

Na vině je “já”.

Od smrti Václava Havla často přemýšlím, proč jsou lidé tvořící současnou politiku tak odlišní, co jim chybí, proč v nich není ani kousek Havla. Nedávno mi to došlo. Je to vlastně vcelku jednoduché. Za vším stojí jedno krátké slovo, slovo o dvou písmenech, jedné slabice, které v politice, v jejím nejčistším a původním smyslu, tzn. službě veřejnosti, nemá co dělat. Je až absurdní, jak je to snadné. To slovo je “já”. Když se zaměříte na prohlášení současných politiků, tak tohle osobní zájmeno je jedním z nejpoužívanějších výrazů jejich slovníku. Politik zemanovského a babišovského typu nepřichází sloužit veřejnosti, dělat ten “public service”, stát v zákrytu a tiše otročit ve prospěch své země. Většina politiků pohavlovské doby nechce sloužit, možná ani neví, že by měli, oni chtějí sklízet. Pokud možno bez práce a hned. Zasadit a sklidit. Bohužel.

Každý pořádný hospodář totiž ví, že než poprvé očeše jabloň, bude ji léta obskakovat, bude jejím otrokem, sluhou, bude se o ni starat, opečovávat ji a bojovat proti škůdcům. Kde si nebude vědět rady, zajde se zeptat souseda, jak by problém vyřešil on. Na jeho “já” ten strom není zvědavý, když se o něj bude starat špatně, strom uschne a úrodu mu nepřinese. A když, tak nijakou, malou, provinční. Soused sadař s nádhernou alejí, o jehož ovoci si vyprávějí i v okolních vesnicích, který celou tu dobu sledoval, jak se jeho kolega o strom špatně stará a několikrát mu to, dobrák jeden, připomínal, jen smutně sklopí hlavu, on to vědět. Mohlo za to zase to slůvko “já”, tolikrát vyřčené špatným zahradníkem v místní hospodě. “Já mám strom, já vám všem ukážu, já budu mít nejkrásnější a nejšťavnatější jablka”, tolikrát zaznělo od pošetilého sadaře. Když se potom opilý ješita nad ránem dopotácel do postele, stromu si ani nevšimnul. Nevěděl, že ty věty měly znít jinak, “můj strom potřebuje, abych jej zaléval”, “můj strom potřebuje, abych ho hnojil”, “můj strom potřebuje, abych ho udělal silným, silnějším než jsem já, aby jeho kořeny byly mohutné a dlouhé a mohl tak sám za sebe bojovat, až já tady jednou nebudu”. Tyhle věty jej ze své podstaty ani napadnout nemohly, špatný sadař se ve svém životě potkával jen se stejnými lidmi, jako je on sám a zrcadlo vám oči neotevře.

Ta podobnost se špatným zahradníkem je až zarážející. Havel to uměl, věděl, že se národ o sebe bude muset postarat i v dobách, kdy tady nebude a klestil mu cestičky, po kterých může pokračovat kupředu. A přestože by se Václav Havel někdy nejraději ve své skromnosti učinil neviditelným, o to víc byl vidět. Na těch, kteří přišli po něm, zbývalo jenom občas cestu znovu protáhnout a nenechat ji zarůst, hlavní dílo už bylo vykonáno, stačily udržovací práce. Politici pohavlovské éry se ale rozhodli nechat cesty zarůst a prorazit nové. To by nemuselo být úplně špatně, kdyby šlo o osvícené “zahradníky”, kteří jenom zjistili, že se ke stejnému cíli dá dostat i jinou, kratší a méně trnitou cestou a že jim to situace umožňuje. Bohužel se spousta z nich navíc rozhodla, že se raději vrátí, že tam vpředu by to pro ně samotné bylo příliš pracné, že jsou tam jiní, slavnější a úspěšnější a že by jim v jejich stínu nebylo dobře. Když se naopak vrátí, zůstanou sice na svém dvorečku s uschlou jabloní, ale o to více vzýváni dalšími neúspěšnými zahradníky. Na rozdíl od Havla se ti noví naopak snaží být všem na očím, o to méně jsou vidět. “Já” bude mít zase své místo.

“Já” má pro nás ale přece jenom jednu výhodu, pořád víme, o čí “já” se jedná. Je tady totiž ještě jedno a daleko větší nebezpečí, “já” se dá lehce nahradit množným číslem “my”, a za ním se dá skrýt už úplně všechno. A to už tady koneckonců bylo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *