New York

Cesta

P byl rozhodnutý už dlouho, musí do New Yorku, otázka byla kdy. P věděl, že to bude muset doma vysvětlit a hledal tu pravou záminku, která by byla dostatečně neprůstřelná. Ano, neprůstřelný argument, vezme J sebou, proti tomu nemůže nic namítat. Něco ale musí udělat s T, M a j. Poprosil V, jestli by se o T,M a j nemohla postarat. V listopadu zabukoval P hotel na duben a koupil letenky, nejdůležitější křesťanské svátky v roce budou z hlediska bezpečnosti letecké dopravy jistě nejbezpečnejší. Byl to jeho dárek ke čtyřicátinám, které měl v únoru a duben se mu prostě jevil jako lepší varianta.

 Nastal duben, J odvezla T,M a j do vzdělávacích zařízení a zbytek už bude v rukou V. Jeli s P na letiště, British Airways včera spadnul odbavovací systém asi vteřinu po tom, co P udělal online check-in. Pravděpodobně všechno proběhlo, jak mělo, ale jistota chyběla. P se uklidnil až na přepážce, P a J byli jedněmi z mála, kteří včera ještě prošli, všechno v pořádku, kufry by měly letět až do New Yorku, v Londýně prý bude dost času na překládku. Malý airbus BA se uvnitř moc nelišil od toho, co obvykle nabízejí nízkonákladovky, kromě čtyř monitorů, na kterých se dá sledovat cesta, žádný rozdíl, jídlo a pití si člověk musí stejně zaplatit zvlášť. Snad jen palubní personál má o něco protáhlejší úsměv než u EasyJetu nebo Ryan Airu.

 Přestup v Londýně se naštěstí odehrává v rámci jednoho terminálu, P a J nemusí cestovat po letišti a ztrácet drahocenný čas, druhé bezpečnostní kontrole se ale nevyhnou. Cestou z ní je ještě zřízenec nahnal k přepážkám American Airlines, další zřízenec za přepážkou se jim omluvil, že bude mít několik přiblblých dotazů, a že si je nevymyslel. P a J zachovali klid, což se jim vyplatilo, trpělivě odpovídali na otázky, kde bydlí, jak se dostali na letiště a kdo je tam vezl. Trochu se zasekli u barvy auta, kterou jeden z nich pokládal za fialovou a druhý za červenou. Zřízenec se usmál, nepokládal to za důvod nevpustit P a J do letadla do Ameriky. Aerolinky mají povinnost dopravit zpět na své náklady všechny, které imigrační kontrola nevpustí do Států, tak se brání vlastními pohovory. P a J prošli. Až na tu barvu.

Boeing 777 je oproti malému Airbusu přece jenom majestátnější stroj. Americká obsluha, která měla ještě o něco víc protaženější a umělejší úsměv než ta u British Airways, rozdávala sluchátka k palubním monitorům v sedadlech, aby se P a J během té skoro osmihodinové cesty nenudili. P nudu neplánoval a J se plánovala bát. Sluchátka si ale vzali, rozbalili deku a polštář, nachystané na sedačce a čekali. Nečekali příliš dlouho, ještě byli nad Velkou Británií, když to přišlo, přinesli oběd. P si k němu dal víno a ve chvíli, kdy měl na monitoru rozkoukaný La La Land, to přišlo podruhé, přinesli svačinu. Osm hodin nad Atlantikem dokáže utéct docela rychle, když je projíte. P podezříval J, že se chvílemi přestávala bát. Nic ale neříkal, nechtěl problémy, mohli by si toho všimnout stewardi. 

V Americe

P a J chvíli kroužili nad americkým pobřežím, až to vypadalo, že se zase obrátí a poletí zpět. Nakonec se dočkali, přistáli a vystoupili z letadla, P chvíli nepozorovaně rekogniskoval okolí a hledal dveře s nápisem “toilet”, “lavatory” nebo “WC”. Nic, Američané zřejmě nevyměšují, ale o to víc odpočívají, to vysvětlovalo množství místností označených jako “restroom”. Byl před nimi důležitý úkol, na který se chtěl cítit pevně v kramflecích, takhle bude mít P složitější situaci, udržet dobrou náladu a uvolněnost před imigrační kontrolou, na to si prý úředníci potrpí. Fronta k přepážkám byla nekonečná, podél ní pobíhala zmatená zřízenkyně, která se snažila čekající umísťovat k jednotlivým úředníkům, což se jí příliš nedařilo a mátla cestující i úředníky. Takhle přišla řada i na zmatené P a J. Věděli přesně, co mají dělat, smáli se co nejuvolněněji vtípkům imigračního úředníka, který vypadal jako rastaman, dávali mu k jeho radosti otisky prstů tam, kam si přál a dřív než se vůbec zeptal, ukázali mu zpáteční letenky a adresu hotelu. Vypadal, že ho to ani nezajímá, klamal tělem. Vlastně to trvalo jenom okamžik, po kterém přišla věta, kterou si zejména P vychutnal, tak jak se to jenom s absencí WC vychutnal dalo: “Welcome to the United States”. A v tom mu to došlo, restroom je “americky” záchod.

 Bylo potřeba vyzvednout kufry a dopravit se k metru. Kufry vypadaly, že toho cestou zažily rozhodně víc než P a J. Oba vzali svá zavazadla, která postupně začala znovu dostávat tvar a vydali se k letištnímu vláčku, který je měl odvézt na stanici metra Jamaica. Stanici vláčku nebylo těžké najít, stačilo překonat několik kilometrů chodeb, schodů a výtahů, nepřehlédnout několik cedulí a byli tam. Vláček bez řidiče je z letiště bez problémů převezl k metru. Bylo potřeba za něj zaplatit a koupit týdenní jízdenku na metro. Tady P a J čekaly menší problémy, stejně jako všechny ostatní cestující, automaty odmítaly vydávat sedmidenní jízdenky, měli je jenom v kiosku naproti, kde zase nebrali platební karty a kde se mezitím vytvořila nekonečná fronta. Fajn, vlaky jim sice umějí jezdit bez řidiče, ale jízdenky aby si potom člověk kupoval v trafice. Situace naštěstí nebyla neřešitelná, stačilo si vystát tu frontu. Cesta byla volná, turnikety propustily P a J ze stanice vláčku a o kousek dál vpustily do stanice metra. Tohle byl New York, temná vykachlíkovaná stanice metra a nerezové vlaky s číslem nebo písmenem a americkou vlajkou na každém vagónu, jako z filmu. Tak tady probíhal Patrick Swayze z vagónu do vagónu jako duch. P s J byli v New Yorku.

New York

P a J vystoupili na stanici Queensboro Plaza. Museli přejít rušný nájezd na most Ed Koch Queensboro Bridge, který spojuje Queens s Manhattanem. Výhled z hotelu na Manhattan byl famózní, bylo sedm hodin večer, v hlavě ještě o šest hodin víc, k tomu únava z cesty, ale to je neodradilo od toho, aby nechali kufry u dveří pokoje a nevydali se vstříc té záři, která se drala oknem do pokoje, bylo to jako magnet. Zpět do metra, bylo potřeba odškrtnout alespoň jeden z úkolů. Metro je dovezlo až ke Ground Zero. Už byla tma a oba bazény byly obehnané páskou, za kterou procházela hlídka, nikoho nepouštěla, prostě bylo zavřeno. P a J se sem ještě vrátí za denního světla, ale pohled na nový osvětlený  One World Trade Center, ještě o něco vyšší než bývala Dvojčata, byl zdola famozní. Zbytek musí počkat, únava se už dostavila.

 

 P ráno vstal po šesté, ještě by se válel, ale doma bylo jednak poledne a druhak NYC nečeká. Hodil na sebe elasťáky a triko, obul běžecké boty a sjel výtahem dolů. Z mapy už věděl, kudy se má dát. Vyběhl na most, nebe bylo bez mráčku a zhruba uprostřed mostu to přišlo, to co včera neviděl, se mu otevřelo v celé kráse, na břehu řeky bíle svítil bok budovy OSN, v dálce se tyčily mrakodrapy Lower Manhattanu a nad tím vším majestátně vykukoval, sice ne nejvyšší, ale rozhodně nejkrásnější, Empire State Building. GPS v iPhonu byla mezi mrakodrapy trochu ztracená a Endomondo hlásilo nesmyslné tempo, anebo to prostě bylo tou Amerikou, tady je všechno větší a rychlejší. P najednou po krátké noci a před snídaní letěl jako vítr vstříc běžecké ikoně, Central parku. Přes křižovatky, na kterých policajti s nadváhou řídili ranní provoz, kolem pojízdných stánků s bagely a kávou a přes slavnou 5th Avenue se dostal na začátek Central parku. Nebyl tady sám, stejně postižení, kteří na rozdíl od P museli ten den do práce, už tady byli taky. Cestou zpět míjel cyklisty, kteří v přeplněných ulicích Manhattanu dali přednost asi nejrozumnějšímu dopravnímu prostředku. 

 Snídani P a J neošidili, bagely, vajíčka, párečky, marmeláda, ovoce, káva, jí se všechno, kdo ví, kdy na to bude zase čas. P s J byli připraveni začít odškrtávat jednotlivé úkoly, splnění každého z nich znamenalo překonat nejdříve nekonečnou frontu, na které si Američani potrpí, s tím rozdílem, že tady se opravdu nepředbíhá. Fronta na Empire State Building hned po ránu nebyla tak závratná. Naštěstí mohli oba díky C3 passům přeskočit frontu na vstupenky a rovnou se postavit do té na bezpečnostní prohlídku a potom na výtah. Amerika je o frontách, pro P a J to byl trénink na všechny ostatní fronty, které měli ještě před sebou. Našinec by už začal propukat kombinaci vzteku, zuřivosti, nesnášenlivosti a sebepoškozování, P s J se přizpůsobili místním zvykům a vcelku v klidu všechny fronty prostě vystáli, byl to ostatně nejrychlejší způsob, jak se někam dostat. Výhled z 88. patra nejslavnější art deco stavby světa byl famozní, Manhattan se otevřel v celé své kráse, Lower Manhattan, Brooklyn Bridge, Rockefeller center, Central park, Chrysler Building, Flatiron Building a úplně vpředu malinkatá Statue Of Liberty, která v porovnání s těmi velikány vypadala, jako by ji tam někdo postavil z Lega. 

 Kroky P a J mířily z ESB do Central parku k Dakota House. Nebýt stánku přes cestu s upomínkovými předměty, nikdo by nepoznal, že tady zabili Lennona. Nájemníci si prý nepřáli žádnou vzpomínkovou desku na domě, aby davy turistů nerušily jejich klid vykoupený vysokým nájemným. Vcelku pochopitelné. Památník se tak nachází o pár stovek metrů dál za vchodem do Central Parku v části nazvané Strawberry Fields. Tady se přesně projevilo to, čeho se nájemníci Dakota House oprávněně báli. Památník s nápisem Imagine je zasazen přímo do chodníku a u něj fronta turistů, kteří se na něm chtějí vyfotit. Vyfotit památník bez turisty je nemožné. Do toho kytarista na lavičce dokola omílá Imagine a několik beatlesáckých fláků. Má to kouzlo, dočasné. P a J si dávají ke svačině hot dog u stánku. P by jich potřeboval ještě asi pět, aby utišil hlad. Central park je obrovský, projít jej pěšky je výlet na celý den, člověk tady má najednou pocit, že se ocitnul v úplně jiné dimenzi, že je v jednom z nejrušnějších měst světa nasvědčují jenom budovy, které občas vykouknou mezi stromy. Slaví se pesach, New York je největší židovské město světa, tady v Central parku to nabralo úplně jiné rozměry, k newyorským rodinám se zřejmě sjeli příbuzní z celého světa, všichni se načančali, na hlavách mají typické obrovské klobouky připomínající chlupaté pneumatiky, lokny se jim kroutí až za roh, spousta rodin před sebou tlačí kočárky, na kterých se houpe krabice na ty obrovské klobouky, část jich stojí frontu do ZOO, ostatní se jen tak procházejí. Všichni se později sejdou u Brooklyn Bridge na brooklynské straně, pro našince neuvěřitelná podívaná, každá rodina je tady zastoupená snad všemi generacemi, od prababiček a pradědů, přes děti všech možných věkových kategorií až po jedince, kteří se ještě nenarodili. P a J obdivují siluetu Manhattanu s hebrejským švitořením jako kulisou. That`s New York. Na mostě vede nad silnicí lávka pro pěší, ten kdo ji navrhoval si zřejmě nedokázal představit to množství lidí, které po ní bude jednou chodit, kdyby si to představit dokázal, vypadala by lávka zřejmě úplně jinak, přinejmenším by byla o poznání širší. Pěší narážejí do cyklistů, cyklisté narážejí do pěších a když se někdo zastaví, aby si udělal selfíčko, narazí všichni do všech a dotyčný má potom cool fotku na instáč. A to je taky New York. P a J úspěšně přešli na druhou stranu a mají hlad. Poslouží jim jedna z newyorských poboček celosvětového korporátu, ke svému údivu zjišťují, že newyorčané zřejmě chodí jinam a nabídka je podstatně chudší než v Praze. Chuť je stejná jako v Praze. Nejameričtější fastfoodový řetězec na světě zřejmě doma není prorokem. Večerní Times Square už je ale New York se vším všudy, P a J mohou na těch světlech oči nechat, i v deset večer to tady vypadá jako v poledne, měřeno mírou světla i počtem lidí. P a J jsou z toho unavení, zítra je taky den. Večerní metro má až mystickou atmosféru….

 Jenom co P a J ráno vstali a nasnídali se, vyrazili na loď. Byla to výletní loď, sedělo se dole i nahoře. P a J zaujali sedadla na horní nekryté palubě a kochali se siluetou Manhattanu z druhé strany než den před tím. Loď plula po řece Hudson mezi Manhattanem a New Jersey, panoramatem Manhattanu z této strany začíná většina filmů a seriálů odehrávajících se v New Yorku. Mezeru po Dvojčatech už vyplnil One World Trade Center a další budovy, které kolem něj rostou. Loď veze P a J k Soše Svobody, Statue of Liberty, tady konečně vypadá obrovská, je stejně obrovská jako fronta, která se line pod ní. P a J vědí, že jestli chtějí z New Yorku ještě něco vidět, nesmí se do té fronty postavit, proto ji jenom pozdraví a plují zpátky k Manhattanu. Na programu je toho stále více než dost. Od lodi jdou na zastávku autobusu, J trochu zaostává, na lodi si vzala kinedryl a teprve teď začal působit. J spí. P ji naloží do autobusu a snaží se ji vzbudit na správné zastávce. Spící J jej následuje. Metrem se přesunou na Lower Manhattan, J stále spí, P ji vede od metra do slavné Wall Street, uzoučké uličky se slavnou burzou. J dění kolem sebe moc nevnímá, spí. Z Wall Street vedou jejich kroky na nákupy, P doufá, že to J probudí. Neprobudí, po dvou hodinách odchází J z obrovského outletového obchodního domu s prázdnýma rukama. J je naštvaná, to ji probudilo. Jedou metrem na Grand Central Station, další ikonické newyorské místo. Vlaky odtud odjíždějí snad častěji než z Těšína, do míst, kam se zřejmě P a J nikdy nepodívají, jejich názvy jim často ani nic neříkají, takže vlastně ani nelitují. V podzemi Grand Central je nespočet restaurací, tady si konečně dají ten pravý newyorský hambáč. Ten byl. J zvolila vegetariánskou verzi s obřím žampionem portobello, P zvolil verzi, ve které byl jak flák mletého masa ve verzi medium, tak i žampion. P se už asi ani nehne. To by byla ale velká škoda, protože je čeká další program. Metrem se oba odvalí do Central Parku, kde se po vzoru newyorčanů položí na trávník a usnou. P jenom tak naoko, jedním okem pozoruje oblohu a druhým bezdomovce s obřím kufrem kousek od nich, který si často mumlá něco pro sebe, přitom očividně tvrdě spí. 

 Cesta z Central Parku vede P a J pátou avenue nejprve k prezidentskému mrakodrapu, Trump Tower, před kterým se jedni fotí, druzí protestují a na všechno dohlížejí po zuby ozbrojení policisté, kteří vypadají, že by si dokázali vymyslet lepší zábavu než být tady. Pátou avenue vede cesta ke kostelu sv. Patricka, no kostelu, je to katedrála, největší v Americe, i když s největšími katedrálami v Evropě se srovnávat nedá, tady mezi obřími mrakodrapy působí poněkud nepatřičně, ale byla tady dřív. Jsou Velikonoce, zítra je Velikonoční neděle a katedrála je slavnostně vyzdobená, plná svíček a lidí. I tady jsou všude policisté se samopaly a psy, ale nijak nezasahují do hemžení. P a J projdou hlavní lodí až k oltáři a zpátky. Hned naproti je Rockefellerovo centrum a v něm další z newyorských ikon, mrakodrap 30 Rockefeller Center s Top Of The Rock Observation Deck. Vstupenky si koupili už včera, teď jenom zabíjejí čas do desáté večerní, na kterou mají vstup naplánovaný. Chvíli sledují kluziště, které je stále plné lidí, navštíví oficiální obchod televize NBC, která v centru sídlí, P si chce koupit oficiální hrníček The Tonight Show Jimmyho Fallona, která se odtud vysílá. Nekoupí si ho, oficiální cena za kus porcelánu, pravděpodobně z Číny, je přímo astronomická. Jimmyho Fallona má P stále rád, hrníček už ne. Po desáté večerní vyjeli P a J výtahem na vrcholek mrakodrapu a spatřili něco, o čem se jim do té doby nesnilo. Přes den vypadá New York z výšky skvěle, večer úchvatně. Miliony světel pod sebou se táhlo, kam až oko dohlédlo. P a J byli omámení, pohled na který se nezapomíná. Ještě cestou nočním metrem měli tu podívanou před očima. 

Další den ráno P opět vyběhnul, zamířil si to stejnou trasou jako minule, přeběhnul most, několik avenue, až se dostal na kraj Central parku kousek od legendárního proskleného Apple storu na 5th Avenue. Chvíli pobíhal po parku a připadal si jako ve filmu Woodyho Allena, přestože Woodyho Allena nikdy nikdo běhat neviděl. 

 Po snídani vyrazili P a J směrem do Greenwich Village, jediné části Manhattanu, kde nejsou ulice na sebe kolmé a ve spořádaném uskupení avenue a streets dělají pěkný chaos, ne nadarmo je to nejumělečtější část New Yorku. Tentokrát se dopravili metrem pouze jednu stanici na Roosvelt Island a odtud pokračovali lanovkou, která je převezla na Manhattan. Tady museli zase přestoupit na metro a dopravit se na začátek High line, chodníku v místech bývalé nadzemky. Sem tam z něj ještě vykukovaly koleje, které tam architekti – pravděpodobně umělecky schválně – zapomněli. Stezka je dlouhá několik kilometrů a vede vysoko nad zemí, pro unavené jsou k dispozici lavičky a lehátka, pro ty, kteří to přeženou s kávou z některé z hipsterských kaváren, zase restrooms. Tady J opustila P a vydala se na nákupy na stejné místo, na kterém včera nic nekoupila, P se vydal do centra dění Greenwich Village. Vstupní bránou je Washington square, tady je nejrušněji, současně probíhá několik představení a koncertů, jeden od druhého na doslech, to ale nevadí vůbec nikomu. P chodí ulicemi a uličkami Greenwich Village, líbí se mu tady, nahlíží do krámků a probírá se vinyly v record storech, v jednom z nich, kam chodíval nakupovat i David Bowie, si kupuje jeho album. Potom jede vyzvednout J. J vyjde ven s jedním tričkem, P to nekomentuje, jdou se najíst, chce to pořádný hamburger. Za rohem je Ground Zero, P a J jej viděli pouze za tmy v den příletu, jdou se tam podívat za světla. Místo má zvláštní atmosféru, oba bazény vybudované v základech Dvojčat jsou v obležení lidí. Občas někdo zapíchne americkou vlaječku do některého ze jmen vybroušených do mramorových okrajů, to je rozhodně sympatičtější než selfie, která si tady dělají většinou asijští turisté, nepatří to sem. P a J se líbí, jak Američané pojali oba pomníky kultivovaně a nekýčovitě.

P a J mají před sebou poslední den v New Yorku, hlavně P je z toho smutno, chtěl by tady zůstat, New York jej nadchnul. Dneska bude pařák, teplota už dopoledne stoupá ke třiceti stupňům, P a J jedou metrem ke Guggenheimově muzeu, nádherná stavba, zvenčí i uvnitř, P ji má doma z Lega. Při pohledu na stojan s koly oba zalitují, že nebyl čas si je půjčit, o důvod víc se sem vrátit. Dávají si rozchod, J zkusí ještě jednou nákupy, P předpokládá, že to bude na chvíli a tak se nevydává za žádným delším dobrodružstvím. J vyjde z obchodu po dvou hodinách s asi milionem tašek, poslední den se zadařilo. Jedou do China Townu, Čína v Americe, i názvy ulic tady mají čínský překlad, China Town dokonce pomalu vytlačuje Little Italy a potomci slavných italských mafiánů se musí uskromnit, kdyby to byli jejich dědové tušili, určitě by si to nenechali líbit, ale okázalé mafiánství se už nenosí, stejně jako psí dečky. 

 Pro P a J končí návštěva na letišti JFK, i tady znají dopravní zácpy, jejich letadlo popojíždí půl hodiny po ranveji v nekonečné koloně letadel, vypadá to spíš jako začátek letecké invaze. P a J odlétají. 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *