Povánoční (za)myšlení

Tohle období mezi Vánocemi a Silvestrem je každoročně úplně mrtvé. Nedá se přirovnat ani k pověstné okurkové sezoně, ten týden jako by se nacházel v nějakém meziprostoru, na odpočívadle v polovině cesty na vrchol mrakodrapu, 50 pater už jste vyšlapali a 50 ještě zbývá, dost rozporuplné pocity. Bude to asi tím dlouhým předvánočním čekáním, které začíná už v říjnu a člověk se chtě nechtě připravuje na ty tři dny, které utečou rychleji, než si Pyšná princezna stačí všimnout, že zahradník je král. Vlastně je to všechno tak nelogické a iracionální, až z toho není cesty ven.

V tom mezidobí, kdy to, na co jsme se těšili, odešlo tak rychle, že jsme si z toho ještě nestačili ani prohlédnout fotky a člověk nemá opěrný bod, je spousta lidí zamlklá, když je navíc zima jako letos, bez sněhu a bez mrazu, divím se, že havrani častěji nevyrážejí do stanic metra. Na druhou stranu na demonstrativní sebevraždu je tam prázdno a na nedemonstrativní to zase jezdí řídčeji. K tomu ten průvan. On ten mráz, který není, má něco do sebe, pořádně vymrznout znamená, že se těšíme do tepla, ha, opěrný bod. Mráz nám připomene, že žijeme, pokud si všimneme včas a teplo potom probudí všechen ten serotonin, který sice není vidět, ale ta chemička uvnitř jej začne chrlit v koňských dávkách. A najednou jsme rádi, že jsme.

V tomhle bezmrazém mezidobí zmizely taky některé postavičky, které člověka obvykle štvou, ale dávají mu řád. Paní na špinavém a zaplivaném Pavláku, která každé ráno všechny hlasitě zdraví a její “kupteeee si novýýýýý prostoooor” se nese skrz zavřená okénka i do kolemjedoucích tramvají. Zmizela i kouzelná babička u vstupu do metra, žebračka, která se, se svým křehkým zjevem a úsměvem jako z pohádky, snaží oslovovat především muže, protože kdo by nedal pár drobných babičce v nesnázích. Stejný čas a stejné místo ji prozradilo a stala se z ní jedna z místních postaviček. Teď tam není. Tak dlouho si člověk přál, aby mu už konečně dala pokoj, až je najednou divné, že po něm nikdo nic nechce. Dokonce i ten Pavlák v tomhle období páchne méně, nikdo se dlouho nevymočil na schody do metra ani do budky na zastávce. Zmizel i ten podivín, který jezdívá každý den metrem ve stejný čas a ve stejném vagónu jako já. I ta zrzka, ke které každý den cestou přistupuje stejný muž, oba potom vystupují spolu, paní položí tašku na lavičku, vyndá svačinu, dá ji muži a společně odcházejí. Každý den stejně. Zvláštní pár. Dneska chyběl dokonce i bezdomovec, který každý den spává zaklíněn mezi bankomatem a prodejním stánkem Ukrajinky, která v něm obvykle prodává prošlé bonboniéry a čokolády. Ukrajinka nechybí, i když by mohla, obvyklá fronta se po vánoční tláskanici nekoná, žlučníky jsou na vedlejším oddělení u bramborového salátu.

Dnes ráno se zasekla i pokladna v Bille a odmítla komunikovat, nekomunikovala dokonce ani s paní vedoucí, byla duchem nepřítomná, podkladna, ne paní vedoucí. Možná spáchala vlastní vnitřní digitální harakiri, anebo jenom vystřízlivěla po vánočních nákupech a zjistila, že je zase prázdná a možná i registrační.

Tahle divná doba teď končí, jednak se ochladilo a člověk je rád, že je v teple, druhak je konec roku na spadnutí a v bedně budou zase Cimrmani a Burian. A hlavně, když člověk obrátí kalendáří a zjistí, že je před ním celý rok, naskočí mu husí kůže. Divných dob bude ještě dost. A hle, další opěrné body, tak proč věšet hlavu.

RF 2017

IMG_2160

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je admin. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *