Texty

Atlantída

Stojíš tu

já padám z nebe jako hvězda

přej si mě

a spadnu k tobě

tohle se ti nezdá

vyhlásíme spolu

konec jedné velké bídy

projdem se přes řeku

proletíme ulicemi mokré slané Atlantídy

 

Moře se otevře

a pohltí nás vlny

vzdáme se a odhodíme

všechno co nás žralo

šaty, rozumy a viny

a to nepodstatné

jak had pryč se plazí

odpoutání od želez

jsme bezbranní a nazí

 

Ke zdi letí

láhev nedopité vodky

v deliriu často bývám

říká se to nevím o tom

pokorný a krotký

A ráno s mlhou v očích

v hlavě to zas pění

a nic z toho co bylo v noci

nic z toho už není

 

Vznáším se vzhůru

a noc je ještě mladá

po půlnoci každé noci

vždycky hvězda padá.

Očekávám zase konec

jedné velké bídy

až zase budu kráčet ulicemi

moji mokré Atlantídy

 

Září

Léto dovonělo a srpen zplodil září,

ze všech oceánů políbil bych pěny,

racek je zmrzlý a křídla mu září,

obzor je šedý a němý.

 

A pan Cézanne plete si na břehu obraz,

jde mu od ruky, ale je trochu zima,

chtěl bych mu podat štětec a říci “Mistře,

dejte si se mnou sklenici vína”.

 

Obraz se ztratil a obloha černá,

za vozem táhnou se průvody těl,

přes pole přes řeku nese se flétna,

kejklíři vyjeli, skončil se rej.

 

Obrazy střídaj se jak v Orsey plátna,

barvy se mění ve zažloutlý sen,

která cesta je dobrá a která špatná,

zaklel jsem do exotických jmen.

 

Došel jsem pěšky až úplně na kraj,

ještě oči mě bolí ze slunečních řas,

ve vlastním potu ještě se máchám

a venku je sníh, temno a mráz…

Nemáme zdání, co všechno je v nás…

2 komentáře u „Texty

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *