Počtvrté

Pět ráno, budík zvoní jako o život. Neděle. Pátá ranní. To není pro P ničím vyjímečným, v neděli si ale rád přispí, dneska to nepůjde. Včerejšek byl náročný, tři sta kilometrů na Moravu a zpátky, svatba den před maratonem. Místo tradičního relaxu s knížkou nebo v kině celodenní výlet. Naštěstí se to dá v hlavě přestavět, i tohle je přece určitý způsob relaxace. P se celou dobu držel, první svatba, kdy se nedotknul alkoholu, celý týden si nedal ani pivo, přece to teď nepokazí. Tahle metoda, nechat játra před maratonem odpočinout, se mu už osvědčila, pivo bude až v neděli večer. 

 Teď je pět ráno a P se mátožně šourá do koupelny, aby si dal horkou sprchu, která ho postaví na nohy. Rána před závodem jsou zvláštní sama o sobě, před maratonem ale ještě zvláštnější, maraton je nevyzpytatelný, nikdy nevíte, co si na vás připraví, všechna překvapení obvykle přijdou po třicátém kilometru, kdy dojde na lámání chleba, to je přesně ten čas, kdy si člověk vyzkouší, jaké to je zůstat jenom sám se sebou a svou vůlí, podobá se to výsadku na Marsu bez možnosti odletu zpátky na Zemi. P se honí hlavou černé myšlenky a zjevují se všechny můry, které se jej snaží vykolejit. Sprcha pomohla. P zalévá ranní Earl Grey a dává tři plátky chleba do toastovače, žádné gastronomické experimenty, prostě klasika, toasty s pomerančovou marmeládou a čaj s mlékem. V posledních dnech se toho hodně událo, P se snaží na všechno zapomenout a soustředit se jenom na jednu věc, daří se to. Návštěva toalety před závodem je taky už zažitým obřadem, jedna obvykle nestačí, před maratonem nervy pracují ještě víc, takže je všechno tak nějak znásobené. P gumuje hlavu i střeva.

 Před sedmou startuje auto, aby byl před osmou na místě. Na obyčejnou desítku nebo půlmaraton je schopen dorazit na poslední chvíli, tady to chce přece jenom více klidu. Převléct se, napít se, vystát frontu na toiku, napít se, znovu vystát frontu na toiku a tak pořád dokola. P se pokouší o nějaký neurčitý způsob meditace, uvést se do klidu, aby byl před těmi 42 kilometry a 195 metry úplně prázdný. Moc se to už nedaří, moderátorka v zázemí, která má účastníky vyburcovat, je neúprosná: “Šatny jsou támhle, toiky jsou támhle, sprchy zase támhle….”, a pořád dokola. P ji to nezávidí, je to k zblbnutí. Moderátorka se snaží vyzpovídat nějaké Francouze, nepokecají si, Francouzi neumí slovo anglicky. Tak alespoň Italové, kterých jsou tady mraky, taky nic. P si zapomněl vyplnit údaje na zadní část čísla, jaké léky bere, na co je alergický a komu případně poslat parte, aby to měla záchranka snadnější, kdyby to s ním někde seklo. Žádá o pero u stánku, u kterého se budou vyrývat medaile. Překvapí ho, že v něm nikdo nemluví česky, obsluha ochotně půjčuje propisku. P při vyplňování slyší slova podpory: “peace, relax, don`t worry…” a ještě stihne dělat překladatele soupeři, který by rád věděl, jak to bude s tím vyrýváním na medaile, až doběhne. Optimista. Není to pro P jeho první maraton, ale s každým dalším jsou nervy na pochodu víc a víc. Před prvním to bylo jednoduché, člověk nevěděl, do čeho strká hlavu, teď to ví moc dobře, prvních třicet kilometrů bude pohoda, potom to přijde…… Co? To je pokaždé jiné. Začínají chodit podporující sms a “lajky” na Facebooku. Někdy stačí opravdu málo, jejich autoři si možná ani neuvědomují, co to pro něj teď znamená.

 Devět hodin, start. Sluníčko, teplota ale stále pod desítkou, zatím je příjemně, všichni ale ví, že to dneska nebude vůbec jednoduché, bude horko, pekelné. Přesně jak P čekal, prvních třicet kilometrů bylo na pohodu, dařilo se mu držet pace dokonce rychlejší než jaký měl v plánu, běželo se prostě dobře, hlava nic neřešila, operační paměť vymazána, tak, jak to má být. Teplota jde nahoru, třicátý kilometr a sluníčko si už začíná vybírat daň. P se po celou dobu snaží dostatečně pít a doplňovat cukr, takže “maratonské zdi” se snad vyhne. Problémem je horko. Vymazaný počítač v hlavě nachází poslední zbytky dat k tomu, aby ohlásil, že se přehřívá. P postupně přechází do jiné dimenze, tohle je přesně ta část, která rozhoduje o tom, jestli člověk maraton dokončí nebo ne, Všude je sice plno lidí, P se ale ocitá sám, úplně sám, zvuky přicházejí z velké dálky, zrak je zamlžený. Největší peklo přichází na Libeňském mostě a potom na Rohanském nábřeží, kde se už po zemi válejí soupeři v křečích, kteří se už nemhou postavit sami, přijíždí sanitka. I P bojuje s problémem, ozvou se křeče v lýtkách, jak se z těla pocením vyplavují minerály, vody a cukru do sebe dostal dost, chtělo by to sůl. P sahá do ledvinky, kam si ulil ampulku s hořčíkem. Není tam. Skončila i s batohem v úschovně. To je pech. Třicátý osmý kilometr, pace šel dolů, ale dá se pořád běžet, P si to občas ulehčí došlapem na paty, který tak nezatěžuje lýtka, která se hlasí o pomoc čím dál úporněji. Na zemi se válí někdo s křečí ve stehnech, je na tom podstatně hůř než P. Dva kilometry před cílem na něj huláká L a posílá T, aby ho doprovodil do cíle. Z cukru, který mu L podala se P zvedl žaludek, za tunelem ho vyplivuje, ale už je to jenom kousek, dva kilometry.

 Těch posledních necelých dvě stě metrů je nekonečných, Pařížská je najednou nejdelší ulicí na světě, P očima marně hledá, jestli někde neuvidí známou tvář, všechno splývá. Na poslední chvíli si ale uvědomí, že se v cíli fotí, při vbíhání na modrý koberec kousek od cílové brány se kření jako debil. Je tam. Počtvrté. O minutu lepší čas než loni, což vhledem k okolnostem a počasí považuje za úspěch. Gratulační smsky, lajky na Facebooku, ješitnost na sto padesáti procentech. Důvod k tomu, aby se v euforii přihlásil na horskou padesátku. Blb.

Příspěvek byl publikován v rubrice Běhání, Nezařazené a jeho autorem je admin. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.