Potřetí

P to chtěl vzdát, několikrát, měl pocit, že mu to za ty nervy nestojí, tentokrát se tým několikrát proměnil, ne, že by na to nebyl zvyklý z minula, ale letos už to bylo chvílemi nad jeho síly. Vršilo se to, problémy přicházely ze všech stran a P nebyl daleko od toho hodit celou tu letošní akci za hlavu. Zažil to už dvakrát, vypustit další ročník by mu nedělalo větší problémy, tentokrát to ale mělo být jiné, částečně platil někdo jiný, a to bylo zavazující, navíc bylo rozjeté jednání o půjčení aut. P má tvrdou hlavu, to mu hodněkrát vyčítali, tentokrát se to hodilo, když se “zabejčí”, necouvne. 

Jak problémy přicházely, tak taky odcházely, kolikrát pomůže “nechat to plavat, ono to nějak dopadne”. Tým se pomalu rozpadal a znovu doplňoval a zase rozpadal a…., nemělo to konce. V hotelu bylo už v lednu několik posledních míst, vypadalo to, že tým bude muset spát jinde, k tomu se nabalovaly materiální problémy, do poslední chvíle se nevědělo, jak to bude s auty a jestli bude mít tým jak se dopravit na místo startu. P měl svých problémů dost, tohle už se mu řešit nechtělo, ale musel.

 Metoda “nechat to plavat, ono to nějak dopadne” se nakonec i tentokrát ukázala být účinnou. Ono to “nějak dopadlo”, kupodivu na poslední chvíli všechno klaplo, i když to ještě den před odjezdem vypadalo, že domluvená auta od klienta, kvůli tahanicím “co za to”, nebudou. Byla, dvě nové dodávky jako lusk, každá pro devět lidí, což se v tomto případě, kdy bylo potřeba do každé dostat pouze šest členů týmu, jevilo jako neskutečný komfort. Běžec, který doběhne svůj úsek, bude mít celou zadní řadu na to, aby se osušil a převlékl. Místa na rozdávání.

 Někteří z týmu, včetně P,  si pět dní před odjezdem jako takový “warm up” střihli maraton, aby to náhodou nebylo všechno tak  jednoduché. Kupodivu měl P pocit, že oproti minulým rokům ho odběhnutých 42,195 km nijak zvlášť nelimitovalo, první dva dny měl sice těžší nohy a dech, ale rekonvalescence šla dobře a rychleji než jindy, P měl dokonce pocit, že je v lepší kondici než před ním. Trochu ho trápila tepovka, která nesmyslně lítala nahoru a dolů, ale ono se to poddá a na něco se umřít musí.

 Dopadlo to dobře, tým v pátek odjel na Šumavu, jedno auto s hodinovým zpožděním, pro ty, kteří potřebovali v práci skončit později. Ale protože Z, který řídil druhou dodávku, je schopný udělat i z ruského kamionu americký raketoplán, tak druhá půlka týmu dorazila do Zadova prakticky chvilku po první, která mezitím stihla vyzvednout startovní balíček s čísly, tričky, štafetovým páskem a vodou. Parkoviště pod startovní loukou už bylo plné, týmy každý rok přijíždějí většími a většími auty a výjezd z parkoviště se stává čím dál zapeklitějším hlavovlamem. Všudepřítomní natěšení běžci to navíc řidičům moc neusnadňují a většina z nich vypadá na to, že se místo zítřejšího startu raději dobrovolně vrhnou pod kola dodávek a obytňáků.  P se jich snažil několik objet, později mu to přišlo jako ztráta času a pojal názor, že několik přejetých konkurentů přece nemůže být na škodu. Na poslední chvíli uhnuli, startovní pole bude zítra plné.

  Po loňských zkušenostech se střevní kolikou měl P trochu strach z hotelové večeře, stejné místo, stejně neochotný personál a stejné jídlo. V každém případě se uvidí, jestli ty loňské problémy byly z hotelového jídla. P to ještě pojistil dvěma pivy, což byl další podezřelý činitel, který mohl mít na loňských strastech svůj podíl. “Nestahuj kalhoty, dokud je brod ještě daleko”, uvidí se ráno. Někteří členové týmu ještě došli k názoru, že je potřeba tělo před výkonem trochu víc zásobit cukrem přeměněným na alkohol. Vlastně je to všechno jenom “bývalý cukr” a toho běžec potřebuje hodně. 

P vstal ráno brzo, příliš brzo, na pětilůžkovém pokoji, kde spala navíc většina druhé části týmu, která vybíhala až v odpoledních hodinách a večer doplňovala “cukr”, to nebylo shledáno zrovna přívětivě. Šustění igelitek, ranní hygiena, zase šustění igelitek…. . Kapitánovi se naštěstí odpouští, ale s kecama. U aut na parkovišti došlo k poslednímu přerozdělení věcí, aby v každém autě bylo pokud možno stejné množství vody, coly, startovních čísel a nejlépe i členů týmu. Po snídani nezbylo nic jiného, než nasednout do těch obrovských dodávek a dopravit se ke startu, kde už bylo rušno od čtyř od rána. Teď bylo asi osm, za dvacet minut se mělo startovat, první týmy už byly čtyři hodiny na cestě. P stihnul rychlé ristretto, pomalé ristretto by byl vlastně nesmysl, telefon do rádia a pár týmových fotek ve startovní bráně a u aut, aby bylo čím zásobit sociální sítě, koneckonců to byla úlidba bohům za zapůjčení dodávek. Rádiový brand na triku v kombinaci s brandem na dodávkách bylo platidlem za tento víkend. 

8:20, L1 startuje, metelí si to k lesu a P se svou částí týmu nasedají do auta a jedou na první předávku. Loni to byla předávka, na které P startoval, letos vyšla na L2. P běží hned další úsek, většina je terénem ale z kopce, jenom pár vcelku na pohodu běhatelných stoupání. Při transportu na velkou předávku do Horní Plané potkává dodávka ošklivou nehodu obytňáku a motorkáře, těžko říct, kdo byl na vině, ale vzhledem k tomu, že řidič přesně tohohle obytňáku už zkomplikoval život ostatním na několika parkovištích, tušíme, jak to asi bylo, takovou krávu řídí prostě poprvé. Tým na něj bude narážet cestou až do Prahy, všude, kde se objeví i s dírou po motorkáři na levém boku, nadělá problémy.

Je krásně, naštěstí ale ještě ne horko, vyšší nadmořská výška na tom má taky svůj podíl, první kolo před předáním štafety druhé části týmu jde skvěle, až na pár drobností. L2 si na předávce zapomněla oblečení, které si sušila za autem, hledat se jej vydala druhá část týmu. Nenašla. 

V Horní Plané, hned u Lipna, je první velká předávka, osazenstvo prvního auta předalo štafetu osazenstvu druhému a odešlo na oběd, ať se kluci a holka z modré dodávky taky trochu proběhnou, je to zdravé. P si dal spaghetti aglio olio, nic tak hrozného za 120 Kč dlouho neměl, převařené těstoviny, spálený česnek a kdo ví, jestli olej byl opravdu olivový. Dneska to P řešit nebude, zaplatí bez tringeltu, utrousí něco o tom, že by to udělal líp a dekuje se za zbytkem týmu. 

 Další štace je v Rožmberku. Půlka města je uzavřená, náměstí rozkopané, předávka tentokrát probíhá na mostě pod hradem, parkuje se ale o dobrý kilometr dál. Času je dost. 

L2 vybíhá a startuje druhé kolo. Únava se začíná projevovat, tým přejel předávku a na O čekal jinde, než měl, asi 15 minut trvalo, než se dopravil zpátky, O je právem naštvaný. P se omlouvá, těžko říct, kde byla chyba, situace se naštěstí rychle uklidní, nikdo neví, kdo vlastně další předávku do navigace zadával, stalo se a odestát to nejde, jedině pohnout kostrou a ztrátu nahnat. P se rozhodl, že na svém úseku bude potit krev, nejlepší výsledky má stejně vždycky, když je pod tlakem. Podařil se mu osobák a dostal se na 43 minut na 10 km, lehké tempovky a asfalt na většině trasy tomu pomohli, Vltava run byl posledním závodem, kde by čekal osobák na desítku, navíc pár dní po maratonu. Inu, pod tlakem vzniká nejlepší víno. V nočních Budějovicích předává štafetu o pět minut dřív, než byl plánovaný čas. 

Budějovická náplavka sehrála svou roli i v loňském ročníku, přesně tady se objevily první střevní problémy, které se potom táhly několik hodin a některé běžce vyřadily z provozu úplně. Letos to naštěstí vypadá o poznání optimističtěji, Red Bullu, který se v Budějkách týmům rozdává, se ale P vyhne, loni se rozdával taky, není čas na hrdinství.

Noční část má P za sebou, to ještě netuší, že druhá část týmu v noci hodí kostrou a nažene hodinu k dobru. Budíček na další velké předávce přichází tedy dřív, než všichni čekali. Jako s uděláním je předávka na místě, kde téměř není signál a druhá část týmu se nikomu nemůže dovolat. Nakonec se to podaří, spící tým je včas varován, že je na trase poslední běžec z druhé půlky a do třiceti minut bude na místě. L2 vyšiluje, probuzení si představovala trochu jinak, převléká se, zahřívá, protahuje, hledá toiky a nadává. Naštěstí je to pro ni poslední úsek, potom už se jenom poveze až do Braníka. P taky lehce vyšiluje, protože L2 střídá hned na další předávce a ve tmě nemůže najít číslo a věci na převlečení. Ještě je šero, když vybíhá, pravidla vyžadují noční výbavu. Letos teda dva úseky s čelovkou a blikačkou.

Doběh je na místo, kde loni zdravotníci zachránili P rozbouřená střeva, letos tady má za sebou všechny tři úseky. Padá z něj stres, je sice unavený, ty necelé dvě hodiny spánku nebyly moc, ale teď už se bude moci alespoň najíst, stažený žaludek se poprvé hlásí o kalorie sám od sebe. P pobíhá se zrcadlovkou a snaží se ještě zdokumentovat, co se dá. Východ slunce s ranním oparem od Vltavy z něj ještě udělá romantika. 

Bude horko. Poslední velká předávka proběhne na Slapech, úplně přeplněné parkoviště, přichází zpráva od pořadatelů, že tam chybí toiky, ať s tím týmy počítají. Bohužel se zanedlouho objevuje náklaďák s chybějícími budkami. Po tom, co se proplete masou běžců, skládá svůj důležitý náklad hned vedle dodávky týmu. Na trať vyběhla druhá půlka a rychle pryč, protože závan z kadibudek v kombinaci se zpocenými věcmi v autě vytváří obrovskou chemickou bombu, takhle nějak asi působil novičok, jenom s tím rozdílem, že ho bylo podstatně méně. Opuštění zamořeného místa a otevřená okna cestou do Prahy naštěstí pomůžou. 

Parkuje se pod železničním mostem, sprchy na Hamru jsou hned za rohem a je to ta nejlepší věc na světě, kterou někdo vymyslel, hned po splachovacím WC. P si na Zadově zapomněl sprcháč, naštěstí, jestli to má být jediná vada na kráse celého víkendu, vůbec mu to nebude vadit, naštěstí se O dělí o svůj. 

Gulášek, pivko, focení, odpočívání, O a J se separují, zbytek je naštěstí rychle našel, chce z té jejich romantiky taky něco mít. Při čekání na druhou část týmu nikdo nezamhouřil oka, ve chvíli, kdy víte, že můžete, tak neusnete. 

Druhá půlka doběhla, celý tým vbíhá do cíle jako jeden muž a čtyři ženy. O více než hodinu dřív, než bylo původně v plánu a s o deset minut lepším časem než loni. Mohlo to být ještě lepší, ale taky nemuselo. Čtyřicáté místo z tří set týmů není vůbec špatné, navíc konkurence je rok od roku silnější a do hry se postupně zapojují i profesionálové. Člověk má brát, co je a zůstat nohama na zemi, v případě běžce chvilkami nad zemí, to jej liší od chodce. 

Všichni mají dost, v cíli se nikdo moc nezdrží, každý někam spěchá, na pokec bude čas jindy, dneska na to už nikdo nemá energii. Poslední fotky na podiu a u aut. Všichni vypadají, že doma padnou únavou, stejně ale bude ještě pozdě do večera pípat Messenger.

Příspěvek byl publikován v rubrice Běhání, Nezařazené a jeho autorem je admin. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.