Režisér i fotograf aneb první ultra

Každý běžec je unikát. Každý běžec je zároveň režisér. Ví to všichni, kdo už mají něco naběháno, v určité fázi se člověk stává režisérem, kameramanem i promítačem v jednom. Postupným vyplavováním endorfinů se v mozku spouští kamera, která začne vypravovat. Točí i promítá zároveň. Jste režisérem i divákem. Nevíte, co přijde, jste v očekávání, napnutí, ale klidní. Možná proto je mezi běžci tolik režisérů a mezi režiséry tolik běžců. Zároveň platí, že čím delší běh, tím alternativnější a pomalejší biják. 

Když to shrnu, na desítce se stačí sotva slušně rozvinout i vyvrcholit akčňák ve stylu ranných filmů s Arnoldem Schwarzeneggerem, čím delší vzdálenost, tím víc člověk padá do hloubek alterny. Někde kolem pětatřicátého kilometru se začne odvíjet něco, kvůli čemu se Godard a spol. museli ládovat LSD a meskalinem. Je to levnější, ale možná to dá více práce. S přibývajícími kilometry mizí barvy a člověk je najednou v období noir filmů, aby se po nějaké době barvy zase objevily a s nimi psychedelie konce šedesátek, za kterou by se nemusela stydět ani beatlesácká Žlutá ponorka. “Lucy” je najednou “in the sky with diamonds”.

Není to tak ale od začátku, každý si musí projít takovu “běžeckou FAMU”. Nejdříve vidí jenom tmu a slyší úpění a skřípot zubů. Teprve postupně se člověku otevřou oči a vyčistí smysly. Přesně si pamatuji, jak jsem před x lety natočil svůj první film. Přišlo to najednou, člověk s tím chce už už praštit, touží po tom, aby to skončilo a najednou se něco stane, v sále se setmí a kolem se všechno uklidní. Krásné na tom je taky to, že to nepřichází pokaždé, vždycky je to jako výhra v loterii, něco, co přijde za odměnu. Režiséři by mohli vyprávět, každý den se taky zrovna nesbírají Oscaři.

Když se sejde více běžců na jednom místě, je to jako na filmovém festivalu hodně alternativních filmů. Přesně vidíte ty ostřílené hollywoodské mastodonty, ty, kteří přišli vyhrát Sundance a ty, kteří na ten svůj první film teprve čekají. Ideální jsou závody od půlmaratonu dál. Na startu každý leští objektivy, aby, až to přijde, byl připraven. Setkal jsem se i s takovými, kteří v předtuše toho, co přijde, neváhali sebou vláčet i nějaký ten gram navíc v podobě foťáku. Jistě, v době chytrých mobilů je to o něco jednodušší, ale jsou i takoví, kterým stojí za to během dlouhého běhu vytáhnout z běžeckého batohu dokonce i zrcadlovku.

Na jednom závodu mě překvapil dokonce běžec se starým dobrým analogovým Flexaretem, chtěl bych vidět ty fotky, muselo to stát za to. O fotografech mezi běžci vlastně platí to samé, co o režisérech, ne nadarmo mají tyhle dvě profese k sobě tak blízko a často se prolínají. Člověk najednou vidí kompozice, kterých by si normálně nevšimnul, momentky, které by normálnímu smrtelníkovi utekly, je to tam a skvělé je, že má člověk možnost to zaznamenat.

Nedávno jsem běžel své první “ultra”, a tam to přišlo po dlouhé pauze zase, film i kompozice, chvíle, kdy je člověk sám, i když je kolem něj plno lidí. A je vlastně rád. Nezaznamenal jsem to, nechtěl jsem narušit tu chvíli vytahováním telefonu, ale užil jsem si to, na těch padesáti kilometrech to všechno přišlo a když člověk míjel milník maratonu, tak byl dokonce rád, že to ještě nekončí. Už úplně chápu všechny ty sto a více mílaře, jsou to umělci a tvoří, a taky gurmetové, kteří si užívají to, co je jim servírováno jako “tajemství šéfkuchaře, kterému bezostyšně důvěřují.

Krásné na tom všem je taky to, že to pár minut až hodin po doběhu odejde, jako mávnutím, jako když se probudíte ze sna, který byl krásný, ale to je to jediné, co si z něj pamatujete, ale těšíte se na další noc, že se zase vrátí.

Mimochodem, námět na tento text vzniknul taky po jednom z nedělních ranních běhů, v pondělí bych už ho nenapsal.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.