Tři

Vždycky se objevují po třech. Sleduji to už nějakou dobu, vedu si dokonce statistiku a z devadesáti pěti procent se vždycky objeví po třech. Jedno, jestli mě míjejí dvě za sebou v mém smněru a jedno v protisměru, nebo třeba dvě v protisměru a jedno v mém, nebo všechny tři v mém směru nebo v protisměru, důležitá je ta číslovka tři. Běžím a vím, že když projede jedno, přijedou i ta dvě další. Devadesát pět procent. Tři. Přitom široko daleko žádný semafor, který by měl naprogramováno, že nepustí více nebo méně než tři auta. Jsou všichni smluvení? Bývám paranoidní, ale zároveň jsem realista, tolik lidí by se přece nesmluvilo kvůli jednomu přiblblému běžci, aby měl pocit, že se proti němu smluvil celý svět.

 Jenom si to představte, chcete někam jet, musíte zjistit, jestli zase nepoběží, to není zase tak složité, mám pravidelné trasy a běhám více méně ve stejný čas. Potom ale musíte sehnat ty dva, kteří pojedou s vámi, proti vám, nebo prostě tak nějak, a navíc to všechno vypočítat tak, abyste jej minuli všichni najednou. Musela by fungovat nějaká databáze, telefonní seznam, abyste se mohli smluvit. Vlastně by mi trochu lichotilo, kdyby si dal někdo se mnou tolik práce. Strašně moc energie. Bude to jinak. 

 Oni o tom ani neví. Neví, že když sedají do auta, někdo třetí, nebo vlastně čtvrtý, protože tři budou oni, nebo ještě přesněji pátý, protože čtvrtý jsem já, už to má vymyšlené, jakmile vyběhnu, hledá, koho ke své dětinské radosti zneužije. Jednou se mu líbí dvě stříbrné oktávky a jedna červená fabie, jindy nakombinuje dodávku a dva offroady, už na mě poslal i kamion. Nemá to logiku, jediná logika je v té trojce. Proč vždycky tři. A potom je tady ještě jedna varianta. Ten pátý na mě dává pozor, ví, že když běžím, moc nevnímám, co se děje kolem mě, když se ukáže první, dává mi najevo, ať i dávám bacha, protože přjdou ještě dva. Na druhou stranu, kdyby mě chtěl ochránit, neposílá za mnou ani jedno. Ne ne, v tom to nebude. 

 Ještě jsem se s tím nikomu nesvěřil, jste první. Co je ale nejhorší, tak je to, že když se potkávají v protisměru, vždy je to v jednom bodě se mnou. To se ani nedá vypočítat. Jasně, že dá, jedou tři auta a jeden běžec, v kterém bodě se potkají, bla bla bla, ale v reálném životě to nikdo počítat nebude. Nemůžu tomu přijít na kloub. Ten pátý si to prostě hlídá, má mě v hrsti, kdykoli mě může odhodit do příkopu a z těch tří nebude nakonec ani jeden vědět, kdo to udělal. Všimli by si toho vůbec? Ještě se to ale nestalo. Náhoda? 

 Tuhle mě míjel nějaký kolega, běžel v protisměru, když jsme se minuli, objevili se ti tři, zase byli v jiných autech a jako bod setkání si nevybrali toho druhého, ale zase mě. Ten druhý jim nestál ani za pohled, za to na mě se upřeně dívali a čekali, kdy udělám chybný krok. Ne, ten pátý na to čekal, viděl mě skrz ně. Vždycky dělám, že si jich nevšímám, odvracím hlavu, ale je mi jasné, že mě sledují, nic bych za to nedal, že jim i září oči.

 Taky už mě napadlo, že po mě jdou, znají přesně každý můj krok, mají velitele, který jim pokaždé přikáže změnit auta a vyjet z jiného směru. Auta mají zaparkovaná na nějakém svém centrálním parkovišti, na velitelství. Chtěl bych ho najít, uviděl bych, že jsou tam všechna, všechny ty oktávky, fabie, offroady a kamiony, všechny vybavené vysílačkou, GPS a monitorem, na kterém jsem já jako malý modrý bod, který se pohybuje v terénu a oni mají za úkol se mi ukázat a vzbudit ve mně pochybnosti. 

 Měl jsem v úmyslu vyhýbat se silnicím, ale ani to se nedá, do přírody musím taky nejdříve doběhnout. Zkusil jsem to na cyklostezce, vyměnili auta za kola, mohl bych běhat po kolejích, tam bych měl jistotu, že potkám jenom jeden vlak, to by bylo ale setkání definitivní. Možná bych se tím té trojky zbavil. Ne, po kolejích běhat nebudu. Smířil jsem se s tím. Vlastně nesmířil, vzal jsem to na vědomí, jenom chci vědět, kdo nebo co za tím je.

 Zajdu do hospody, na poštu, pustím si rádio, televizi, vygůgluju to, nebo skočím do sauny, tam vždycky všechno vědí, sauna otevírá nové obzory, bránu do jiné dimenze. Tuhle tam byl jeden kamioňák, zrovna se odněkud vrátil, měl jsem se ho zeptat, jestli ho někdo neřídí. Nezeptal jsem se, naštěstí mě nepoznal, určitě mě taky sledoval, ale zrovna měl volno. Oči mu nezářily, byl vypnutý na mé sledování, jenom se strašně potil, ostatně jako všichni, když je v sauně rovná stovka.

 Na poštu nepůjdu, nemám to tam rád.

Nejsem paranoidní, jsem realista. Ale někdy o tom vážně pochybuji.

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené se štítky , , a jeho autorem je admin. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.